Lidl snížil cenu rychlonabíjení na 59 pencí/kWh. Tesla přesto nabíjí levněji doma i na Superchargeru.

Lidl GB snížil 8. září 2026 cenu rychlonabíjení u svých prodejen na 59 pencí/kWh z původních 62 pencí/kWh, a to pro řidiče, kteří platí přes aplikaci Lidl Plus. Zároveň vyčlenil 10 milionů liber na instalaci zhruba 100 dalších rychlonabíjecích stanic u stávajících prodejen do konce svého účetního roku, plus nabíjecí stanice u většiny nově postavených prodejen.

Jde o skutečné zlevnění a skutečné rozšíření. Zároveň stojí za to postavit to vedle toho, kolik už dnes platí Tesla.

Co Lidl tvrdí

U obou čísel o úsporách je potřeba uvést výchozí základnu, protože tiskové materiály Lidlu s ní nezačínají: 4 libry na jedno nabití a 529 liber ročně se počítají vůči tržnímu průměru 80 pencí/kWh, nikoli vůči předchozím 62 pencím samotného Lidlu. Oproti starému tarifu jde o snížení o 3 pence/kWh — tedy zhruba 90 pencí při dobití 30 kWh.

Vysvětlení Lidlu, proč si zlevnění vůbec může dovolit, je strukturální a je to nejzajímavější věta celého oznámení: na rozdíl od supermarketů, které svá parkoviště svěřují externímu provozovateli nabíjecích stanic, Lidl své nabíječky přímo vlastní, takže tarif nastavuje sám, místo aby ho vyjednával.

„Rozšiřováním našich rychlonabíjecích stanic děláme dobíjení během nákupu pro zákazníky co nejjednodušší a cenově nejdostupnější,“ uvedl Richard Taylor, ředitel pro nemovitosti Lidl GB.

Co to znamená, pokud jezdíte Teslou

Na rovinu: 59 pencí/kWh pro vás není levná sazba. Britský tarif Tesla Supercharger je rozdělený podle času a úrovní členství — zhruba 25 pencí/kWh mimo špičku a 41 pencí ve špičce s členstvím za 9,99 libry měsíčně, a asi 35 pencí mimo špičku a 60 pencí ve špičce bez něj, podle sledovačů sítí. Elektromobily jiných značek platí na stejném hardwaru kolem 65 pencí/kWh.

Nová členská sazba Lidlu se tedy pohybuje zhruba na úrovni nabíjení na Superchargeru bez členství ve špičce a je více než dvojnásobkem členské sazby mimo špičku. Číslo 529 liber je úsporou vůči drahému konci veřejného trhu, nikoli vůči síti Tesly.

Kde na tom ale záleží, je geografie a doba stání. Parkoviště u supermarketu je dvacetiminutová zastávka, kterou byste stejně udělali, a to ve městě, ne u dálnice — přesně ta mezera, na které záleží řidičům bez vlastního parkovacího stání, tedy skupině, kterou obnažilo zjištění, že polovina britských samospráv nenabízí žádné pouliční nabíjení. Pro ně má 100 dalších rychlonabíjecích stanic v obchodních zónách mezi obytnou zástavbou větší cenu než zlevnění tarifu o 3 pence.

Co to znamená jinde v Evropě

Nabíjení u obchodů se stává třetí úrovní evropského nabíjení, pod dálničními sítěmi a nad domácím. Majitel Tesly v Německu by v tom měl poznat známý obrys: průzkum BDEW, o kterém jsme psali minulý týden, zjistil, že němečtí řidiči nabíjejí ve městech a dálnici vynechávají — přesně tu substituci, na kterou teď Lidl nasazuje cenu. Liší se to, kdo tarif určuje. Ve většině Evropy je parkoviště supermarketu pronajaté provozovateli nabíjecích stanic; v Británii Lidl vlastní to své, a proto mohl tento týden zlevnit, zatímco jeho konkurenti nemohou.

Obchodní řetězce se v nabíjení stávají tvůrci cen, nejen pronajímateli. Právě to, že Lidl vlastní svůj hardware, mu tento týden umožnilo pohnout s cenou; vlastní síť Walmartu v USA podlezla ceny Superchargerů na základě téže logiky. Síť Tesly už není jediná, která má integrovanou aplikaci, pevný tarif a zajaté publikum — a tohle je první britský supermarket, který jí konkuruje ve všech třech bodech.